Sluneční chrám
Sluneční chrám je moderní označení užívané v egyptologii pro specifický typ egyptského chrámu určený ve starověkém Egyptě k provozování kultu slunečního boha a budovaný výhradně panovníky 5. dynastie. Z pramenů je známo, že v oblasti mennoferské nekropole vzniklo celkem šest těchto staveb, archeologicky jsou prozatím doloženy dvě. Podle shodného mínění badatelů byla jejich výstavba projevem vzrůstajícího významu kultu boha Rea v královské ideologii a zvláštního vztahu členů této dynastie s ním,[1] který se projevil také trvalým zavedením jména „syn Reův“ do královské titulatury.[2] Podoba jejich architektonického plánu je do značné míry analogická podobě modelu soudobých pyramidových komplexů; ostatně také funkčně a nábožensky byly chrámy spojeny s pyramidovými komplexy svých stavebníků[3] a pravděpodobně souvisely více s představou posmrtného života králů než se službou slunečnímu bohu v přítomnosti.[1] Výzkum slunečních chrámů je jedním z výzkumných projektů Českého egyptologického ústavu.
Sluneční chrámy 5. dynastie
[editovat | editovat zdroj]První faraon 5. dynastie Veserkaf, který byl vnukem vnukem 3. faraona 4. dynastie Radžedeffa, nechal vybudovat svůj pyramidový komplex s novou substrukturou slunečního chrámu. Jeho zachované jeho zbytky byly odkryty v roce 1954 a popsány německým archeologem Herbertem Rickem[4]. Sestával z ohrazené nekryté plochy s rozměry přibližně 44 × 83 metrů, v jejímž centru se nacházel obelisk, kde se odehrávaly kultovní obřady.[5] Podle zápisu na Palermské desce bylo chrámu faraonem určeno hospodářské zázemí obdělávanou půdou a jejími výnosy.
Tato forma zádušních rituálů v duch boha slunce Re (Nḫn Rˁ.w) se pak v obdobném stylu opakovala i v dalších generacích faraonů 5. dynastie. Faraon byl považován za syna boha Re, což mělo posílit jeho legitimitu vládce [6].
Známé chrámy
[editovat | editovat zdroj]Z pramenů je známo, že sluneční chrám nechalo na mennoferské nekropoli vybudovat celkem šest panovníků 5. dynastie. Protože byl funkčně spojen s pyramidovým komplexem příslušného panovníka,[3] je zřejmé, že s výjimkou chrámu Menkauhora, který svou hrobku zcela jistě postavil jinde,[7] se všechny stavby tohoto typu nacházely v oblasti archeologické lokality Abúsír, kde byli jejich stavitelé také pohřbeni:[8]
- Veserkafův sluneční chrám nazvaný Reova (sídelní) pevnost a umístěný severně od později postavené Sahureovy pyramidy,
- Sahureův nazvaný Reova louka, jehož některé bloky byly z nejasných důvodů nalezeny v pozdějším chrámu vybudovaném Niuserreem,
- Neferirkareův nazvaný Místo Reova potěšení,
- Neferefreův nazvaný Reův obětní stůl,
- Niuserreův sluneční chrám nazvaný Potěšení Reovo a nalezený v Abú Gurábu severně od chrámu Veserkafova,
- Menkauhorův nazvaný Místo, na němž Re vychází.
Vesekafova pyramida se sice nachází v Sakkáře, ale i jeho sluneční chrám je umístěný v Abúsíru; v tom ovšem není třeba spatřovat nějakou zvláštní okolnost, protože oddělení obou pohřebišť bylo uměle vytvořeno teprve archeology v 19. století a nemá kořeny ve starověku.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c MÁLEK, Jaromír. Stará říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 5, s. 124n.
- ↑ VERNER, Miroslav. Pyramidy: tajemství minulosti. Praha: Academia, 1997. 407 s. ISBN 80-200-0583-8. S. 34.
- ↑ a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 228.
- ↑ RICKE, Herbert. Das Sonnenheiligtum des Königs Userkaf. Wiesbaden: Steiner, 1965. S. 95-97.
- ↑ VERNER, Miroslav. Abúsír.V srdci pyramidových polí. Praha: Nakladatelství Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2700-9. S. 65-73.
- ↑ SHAW, Ian. The Oxford History of Ancient Egypt. Wiesbaden: Oxford, 12003. Dostupné online. ISBN 0192804588, ISBN 9780192804587.
- ↑ VERNER, Miroslav. Pyramidy: tajemství minulosti. Praha: Academia, 1997. 407 s. ISBN 80-200-0583-8. S. 282.
- ↑ přehled podle VERNER, Miroslav. Ztracené pyramidy, zapomenutí faraoni. Abúsír. Praha: Academia, 1994. 243 s. ISBN 80-200-0507-2. S. 111.
